Blue darkness
Chci ven! Pusťte mě! Ten smích, ten uši drásající smích. Kdo jste? Proč se mi vysmíváte?
Tmavě modré zdi a žádné dveře ani okna. Žádný otvor. Za chvíli mi dojde kyslík.
Copak nikdo neví, že tu jsem? Neslyším nic, ani svůj dech. Jsem snad mrtvá, že nedýchám?
„Pomoc!“ Ticho, jen doznívající ozvěna mého zoufalého výkřiku a…kroky. S hlavou položenou na chladné podlaze cítím vibrace dopadů nohou.
„Kdo jste?“
„Já nebo ty,“ řítil se prostorem zastřený hlas.
„Nesmysl,“ prohlásím a kroky utichly.
„Nesmysl?“ zaznělo mi u ucha.
Cítím teplý dech a mrazivou dlaň na mém pasu, která se posouvá stále výš, až k mému krku. Z toho doteku, jakoby mi tělem svištěl strach, nutí mě silně se nadechovat a vydechovat.
Ta radost, že nejsem v místnosti sama, se vytratila a vystřídala ji stísněnost.
Dlaň na mém krku spočívá bez jediného pohybu. Bleskově jsem si vzpomněla na dýku za svým opaskem.
Prsty se začínají zarývat do hltanu. Chce mě zabít, ale i přes tuto myšlenku bez hnutí ležím na chladivé zemi a po tváři mi stékají krůpěje potu.
Ptám se sama sebe, co jsem tomu člověku provedla, když mě trestá takovou nenávistí a záští. Nechci mu ublížit, chci jen odejít domů.
Velmi pomalu a odhodlaně jsem se posadila, i když mi nepřestal silně tisknout hrdlo. Lehce jsem uchopila jeho ruce a odsunula ze svého od potu kluzkého krku.
„Pochopila jsem,“ hlesla jsem se stále se rozšiřujícím úsměvem a položila obě jeho dlaně do cizincova klína.
Zaslechla jsem tichý pláč. Bylo mi neznámého líto a bez jediného pohledu do jeho tváře jsem ho objala.
Krátce na to jsem se vzpřímila a pohlédla do rohu tmavě modré místnosti, kde se objevil zářící východ. Na jeho prahu jsem se naposledy otočila na zoufalého člověka, ale místo něho stála na podlaze sněhově bílá holubice.